Válka


Žili, byli dva vůdci dvou znepřátelených států. Když už byla válka na spadnutí, dohodli se na schůzce ve vládní kanceláři První země. Za oknem zpívali ptáci a stromy překrásně kvetly.

Vůdce První země vstává z křesla.

Přichází vůdce Druhé země. Podávají si ruce, zapalují doutníky a usazují se.

Vůdce První země nabízí svému nepříteli bonboniéru, ten však odmítá.

„Nuže začněme,“ prohlásí první.

Druhý: „Ano, ano.“

„Takže my spolu chceme vést válku,“ říká první a otevírá složku s několika formuláři.

„Je už tomu tak,“ přitaká druhý a nahlíží do papírů.

„Vyplnil jste tyhle formuláře? Třetí země říkala, že jsou povinné.“

„Nevyplnil. Vážně povinné? To jsem vskutku netušil,“ prohlásí vůdce Druhé země a se zájmem pročítá informace v kolonkách.

„Mezní datum vyplnění je tři dny před začátkem války. Pokud papíry do té doby nevyplníte, považuje se protistrana, tedy já, za vítěze,“ napomíná ho první.

„Pokusím se,“ praví druhý poněkud zmateně. Z náprsní kapsy svého saka vytahuje zápisník a činí si do něj poznámku s velkým vykřičníkem.

„Na sedmé straně je také nutno uvést důvod opozice k započetí války. Byl byste tak laskav a vyplnil to políčko? Pokud ne, sdělte mi důvod, a já si ho poznačím.“

„Když já o tom tuze nerad mluvím,“ povídá druhý a otáčí se k oknu.

„Dobře, zapíši si ‚neznámé důvody‘. A chcete Vy znát náš důvod?“ táže se vůdce První země. Pokládá si nohu přes nohu a potahuje z doutníku.

„Ani ne, příliš nás to nezajímá,“ mluví za celý stát druhý.

„A není ta válka zbytečná?“ vyhrkne náhle a otočí se k prvnímu.

Vůdce První země kroutí hlavou a sklepe popel do popelníku.

„To víte, že není. Je třeba trošku probudit obyvatelstvo, pročistit zemi, však to znáte…“

Když mluví, druhý vůdce hledí zase z okna a nepatrně přikyvuje.

„Také nějaký ten vědecký pokrok se sem tam může hodit. Občas se za války přijde na něco užitečného,“ pokračuje první.

Nepřítel: „Však jo, však jo.“

„Ani nemusí trvat nějak dlouho…“

„Ale mohla by.“

„To víte, že by mohla. Může. Chcete, aby trvala dlouho?“

„Nevím, asi ne,“ odtuší vůdce Druhé země a nezúčastněně hledí z okna.

„Je hezky, že?“

„Vskutku,“ přitaká.

„Tak jak to tedy bude s tou válkou?“ naléhá první.

„Nějak se mi do ní nechce. Je to moc náročné a já rád spím. Za takové války se jen málo vyspíte,“ konstatuje druhý a poprvé potáhne ze svého doutníku.

„Ale přeci jen musí být.“

„Když musí, tak musí.“

První vůdce mlčí a kontroluje údaje ve formulářích. Druhý si bere čokoládový bonbon z bonboniéry.

„A víte co? Co kdyby byla už zítra?“ navrhne vůdce Druhé země.

První se nepatrně pousměje.

„To víte, že ano. Aspoň to budeme mít dřív z krku, viďte?“

„Tak tak,“ souhlasí druhý.

„Jsme tedy domluveni? Musíme si na to podat ruce,“ říká první.

„Dobře.“

Pak vůdce Druhé země pokládá doutník do popelníku a vstává. Podává prvnímu přes stolek ruku, první taky vstane. Jeden silný stisk a hned je stvrzeno, že bude válka.

„Ale nevyplnil jste papíry. Takže jsem vyhrál.“

„Vidíte, pravda. Vyhrál jste tedy. Tak je to za námi, na shledanou,“ usměje se druhý a vykročí ke dveřím. I vůdce První země se usmívá, vždyť právě vyhrál válku.