To bude ještě jízda

Někdy je mi na zvracení a někdy jsem jako ve stavu beztíže. Všechno kolem mi připadá zbytečné a vše, co děláme, je bez významu. Kde se ztratila moje dětská radost ze života a jeho krásná představa?

Všechno, do čeho jsem vkládala naděje a co mělo být smyslem mého bytí, je pryč. Od začátku jsem všechny ostatní činnosti brala jako doplňky, přechodné zastávky k mému vysněnému cíli. Neměla jsem lásku, ale hnalo mě vlastní přesvědčení, že budu dělat něco, co mám ráda a pak přijde to ostatní – možná i láska. Bylo období, kdy jsem neměla ani jednu z těchto věcí. „Přežívání“ se tomu říká. Pak mě čas a neúspěchy donutily pochybovat o sobě. Začala jsem hledat, jestli je vůbec něco, co umím a co mohu světu nabídnout. V čem vlastně vynikám? Nehraji si celý život na někoho jiného? Kdo jsem opravdu já? A kde je sakra moje jiskra?! 

A teď sedím v kanceláři, můj sen se rozplynul, ztratil se jako pára nad hrncem, jsem ta postavička v systému, kterou jsem vždy nesnášela. Je mi jasné, že život mi nic nedluží. Co mám, nebo nemám, je jen výsledek mého snažení. Lásku jsem potkala, miluji z celého srdce, ale seberealizace ve mně zůstává jako prázdná bedna bez hraček. 

Otázkou mi zůstává, kde můžu znovu najít tu „malou nadšenou Hanu“, která se těší na to, co přijde?