Cítím hnus a nechuť sama k sobě. Na druhou stranu se miluju a chráním se před okolím – uvnitř jsem strašně zranitelná a drobná. Musím se smát sama sobě, když vidím, v čem všem hledám problém. Bojím se věcí, které normální lidé nevidí jako nebezpečí. Nebojím se věcí, které ostatním nahání hrůzu. Zavírám se do sebe a nikdo vlastně vůbec neví, kdo doopravdy jsem. Velký problém však je, že já to bohužel taky ještě nevím…možná časem?
Dospíváte a hledáte svoji cestu. Zkoušíte vše, co by vám ukázalo další trasy a možnosti. Já přesně věděla, co chci. Nikdy jsem neváhala, že bych nebyla tím, kým jsem si vysnila být. Vůbec však nevím, kde ve mně zmizela ta chuť dokazovat. Možná to byla životní frustrace, lidé a jejich nakažlivé názory a kritiky, nebo prostě jen moje slabá povaha. Drogy – všechny ty prodlužovače euforie, která neexistuje, nedá se měřit v čase. Teď se zpětně otáčím a chce se mi zvracet nad tím, do jakým situací jsem se dostala kvůli zoufalství, pocitu méněcennosti, kvůli depresi, že vlastně nic nemá cenu a všechno je k ničemu.
Pak ale přijdou dny, kdy cítím nával štěstí a nic není problém a já zvládnu úplně všechno, a když se mi něco nedaří, nevadí mi to – jsem prostě šťastná!
Co mě dokáže pěkně doběhnout – je čas.
Co mě dokáže zastavit – je čas.
Sama ho neovládám – celej můj život je přesčas.
Návaly štěstí mám jednou za čas.
Co mě jednou zabije, přebolí za čas
…
pak s časem budu vycházet.
