Sama jsem velice netrpělivý člověk, a proto mi heslo „trpělivost růže přináší“ připadá neúnosně mizerné. Já na ty kytky nikdy nebyla… Podle mě člověk prochází životními zkouškami, které trénují právě jeho nedostatky. Takže jestli si myslíte, že jste na všechno v životě připraveni, tak nejste! Nikdo z nás. Nikdo z nás totiž není dokonalý. Je to podobné, jako když například viry nemoci stále mění svoji strukturu. Přichází stále v nových mutacích. Jsou velice přizpůsobivé. Tak i ty naše nedostatky přichází v nových podobách. Já tomu říkám rozmanitost neočekávaného.
Když mluvíte o někom jiném, například o člověku v těžké situaci, vnímáte to jen jako pozorovatel. Můžete si dělat různé úsudky a názory o tom, jak byste danou situaci vyřešili a co by bylo nejlepší udělat. Je jednoduché odsuzovat lidi za to, co dělají a jak se chovají. Odsoudit někoho může každý jen pouhým slovem či pohledem. Možná je to přirozený obranný mechanismus lidské povahy. Nikdo přece nechce řešit problémy ostatních, když sám má své vlastní nedostatky k řešení. Nebo to mohu říct jinak… Každý raději probírá problémy někoho jiného, protože „přesně ví, co je tím správným řešením“ … protože je to přece „velice jednoduché“! Jejich vlastní problémy jsou pak větší oříšek. Ty tak jednoduché nejsou. Proč? Protože se jedná o jejich vlastní životy. Pokud jejich tzv. úsudek nebude správným řešením, prohloubí množinu komplikací v jejich životech. A to se jich přímo dotýká!
Já se dostala až ke kombinaci těchto dvou výše zmíněných věcí. Začala jsem kritizovat svoje chování a rozhodnutí. Moje ego začalo pomlouvat moji duši a moje duše začala popírat tvrzení ega. Co znamená pomluva? Našla jsem si: „…pomluva je trestným činem, který spáchá ten, kdo o jiném uvede takový nepravdivý údaj, který může značně ohrozit jeho vážnost před druhými osobami…“. Takže v podstatě jsem se dopustila trestného činu sama na své duši. Zesměšňuji svoje já jen pro lepší pocit ega. Každý den se egoisticky ženu za svým zlatým grálem. Každý den netrpělivě přemýšlím a přebírám myšlenky tak, aby mi zapadaly přesně do obrazu mého života. Ale pokud dlouho utlačujete a pomlouváte druhou osobu, tak musíte čekat, že jednoho dne se vzbouří. Pomaličku se mi tak začíná do mysli dostávat i moje přirozená duše a způsobuje tak rozruch, který mi ničí moji vnitřní atmosféru.
Není na tom nic extra jiného než cokoliv, co prožívají všichni ostatní. Jsou to pocity, emoce a nálady. Je to horská dráha bez konce. Těm slabším povahám se občas zamotá hlava a udělá nevolno. To je v pořádku. Jak bychom věděli, že sladká chuť je sladkou, kdybychom neochutnali hořkost hořkosti? Já si to dovolím shrnout do jednoho výstižného slova a to je „ŽIVOT“. Nic víc, nic míň.
