How I wish, how wish you were here
We’re just two lost souls
Swimming in a fish bowl
Year after year
Running over the same old gound
What have we found?
The same old fears
Wish you were here
Pink Floyd: Wish you were here
Ten den byla neděle.
Pamatuji si to. Do detailu si pamatuji ten parný podvečer, kdy se mi slunce ostré jako břitva zabodávalo do holé kůže na pažích a zanechávalo za sebou jemné červené flíčky, jež se nakonec k mému štěstí proměnily v souměrné hnědé opálení, a ne v bolestivá noční muka. Bolest, ta se konec konců objevila, ale jednalo se o zcela jiný druh bolesti.
Chytila jsem toho dne úctyhodný bronz, za který by se nemusel stydět ani kdejaký dovolenkář vracející se od pobřeží Jadranu. Já však za toto zbarvení a zcela zbytečné doplnění vitaminu D uprostřed léta vděčila práci na zahradě, kterou jsme stejně museli udělat, navzdory tomu, že v neděli se vlastně ani pracovat nemá. Jak ráda bych si válela zadek na přehradě s Vaškem a ostatními! Ale každý, kdo vlastní dům mi jistě dosvědčí, že práce na baráku je vždy víc než dost, a tak nám nezbylo nic jiného, než se i v tom neustupujícím tvrdohlavém nedělním vedru vrhnout do stříhání živého plotu, jenž svým neforemným vzhledem neměl už zhola nic společného s plotem, nýbrž s nezkrotně divokou džunglí, protože byl ponechán několik měsíců přirozeně svému osudu.
Poslední dny, ba dokonce týdny mi plynuly poklidně jako voda. Příliš teplá, ale zato nesmírně příjemná… Taková oáza klidu a míru. Vše se zdálo být tolik v pořádku, jak už dlouho ne. Užívala jsem si ty pocity dosyta, protože jsem za ně byla skutečně vděčná. Konečně se v mém životě neobjevovaly žádné katastrofy, žádné velké starosti, nic mi nescházelo. Byla jsem jednoduše šťastná jako rybka, kterou znovu rybářské ruce snesly pod hladinu a tím jí dali šanci na nový začátek.
Ale tu neděli, tu proradnou neděli přesně uprostřed léta, se muselo všechno opět zvrtnout. V ten den jsem se cítila skvěle, protože jsem neměla ponětí o zlu, které už mezitím netrpělivě číhalo za špičatým kopcem, který se nám do výšky tyčí za domem.
Ono nevysvětlitelné tušení za mnou nakonec přišlo, ale bylo již pozdě. Nedalo se už nic dělat, nikomu svým pozdním příchodem nepomohlo.
Večer, když keře ptačího zobu dostály svého nového účesu, podobnému tomu na začátku roku, kdy se ještě nestihli rozbujet jejich hbité omlády do dlouhých prutů, a já lezla po náročném dni do postele, to na mě přišlo.
Hrudník mi sevřela zvláštní bolest a přinutila mě praštit sebou nečinně na polštář jako pytel hrušek. Snad v jedné vteřině, v jedné chviličce, která mi však připadala dlouhá jako celý den, mnou nemilosrdně prosvištěla bouře a něco s sebou také přinesla.
Úzkost. Strach.
Strhlo mě to s sebou do jakési hnědozelené hluboké propasti, ve které není vzduchu ani světla… Chloupky vzadu na krku mi nepohodlím vstávaly. A pak se mi ty husince, jak je sama nazývám, začaly rozbíhat úplně všude, po celém těle. Mučivé sevření zmocňující se s krutostí mé hrudi… Ale odkud se vzalo tak najednou?
Zalapala jsem po dechu a bezmyšlenkovitě se chytila za urputně běžící srdce. Jako kdyby se raději rozhodlo pro útěk, než aby se dozvídalo to, co mělo v následujících okamžicích uslyšet.
Nic mě tolik nedokázalo připoutat k přítomnému okamžiku jako tohle. Myslela jsem, že na mě přichází infarkt, alespoň takto jsem si vždy infarkt představovala. Avšak z nějakého nepochopitelného důvodu mi bylo v tu chvíli úplně jedno, zda umřu, nebo co se se mnou stane. Všechny mé myšlenky se soustřeďovaly jen na ten tíživý pocit hluboko v mém nitru. Pocit podobný… zlé předtuše. Ano. Byla jsem si v ten moment už najednou plně jistá, že se někomu něco stalo, něco je špatně… Ale co?! chtěla jsem zakřičet, chtěla jsem se dozvědět, co přesně se stalo, ale na to jsem už bohužel právo neměla.
Nerozuměla jsem tomu. Vůbec ničemu. Jen jsem to ono záhadné, těžko vysvětlitelné cítila. Bylo tady a bylo opravdové.
Když ta nejsilnější bodnutí odezněla, posadila jsem se na okraj postele a rozechvěla se. Jako by nebylo tropické noci, ale všemu okolo mě vládla krutá mrazivá zima. Cítila jsem vtíravý chlad pohlcující mě jako rozbouřená vlna tsunami, která zaplavuje město a jeho obyvatelům nepřináší nic než chlad a smrt.
Po klidné teplé oáze posledních dní ani vidu, ani slechu, a tak tomu také zůstalo po dlouhý čas.
Seděli na jednom z příkrých svahů ohromné přehrady, popíjeli plechovkové pivo a užívali si letní den jaksepatří. Nálada mezi nimi panovala nad míru veselá. No jo, ještě aby ne; u vody, s pivem v ruce a v kruhu (nebo spíš v trojúhelníku) dobrých přátel. Slunce pověšené nad jejich hlavami bylo toho dne tak žhavé, že si připadali, jako by seděli na břehu Nilu, nikoliv jen u české zelenohnědé louže.
Vašek se několikrát během jinak vášnivého rozhovoru odmlčel a pohledem zabrouzdal na protější břeh, který ho dnes přitahoval jako magnet. Dostal totiž nápad, a tak ho co nevidět také vyřkl nahlas: „Hele, letos jsem to ještě nepřeplaval a už utekla půlka léta! Musím dodržet tradici…, tak kdo jde se mnou?“ zazubil se na Romana, který si právě otvíral další plechovku ležáka, a pak na svého druhého komplice, Vendulu, která místo aby svého kamaráda ve spontánním nápadu podpořila, se při představě tak náročného výkonu jen zašklebila, že to pro ni není.
„Ty to vážně plaveš každý rok?“ zvedl k Vaškovi udivené oči Roman, „Já to neplaval snad od gymplu,“ přiznal se smíchem.
„Cože? To si děláš srandu! Tak to se musí napravit, a hned!“ poznamenal Vašek užuž se zvedaje z vyprahlé trávy. „A ty pojď taky, prosím tě, nebo s takovou z tebe zbyde jen škvarek,“ plácl Vendulu lehce přes lýtko.
Po delším rozmýšlení těch dvou váhavců seběhli všichni společně dolů k temně zelené hladině. Voda byla toho dne obzvlášť klidná, na stromech se nepohnul ani lístek, plavání by tedy ani Vendule, která si v tomto sportu zase tolik nelibovala, nemělo dělat problémy. Co jí dělalo větší starosti, byly ty ryby nacházející se v kdovíjak velké hloubce pod nimi. Nemohla nemyslet na ty obrovské kapry, které tady lidé chodí z hráze vykrmovat a nebylo jí milé, že pod sebe při plavání vůbec nevidí.
Vašek plaval napřed, ty dva nechával tak tři metry za sebou.
„Nevím, jestli to zvládnu až na druhou stranu,“ prohodila Vendula netrpělivě, sotva se odlepili od břehu.
„V pohodě, však se kdyžtak vrátíme,“ ubezpečil ji Roman, který ji na rozdíl od Vaška slyšel.
Za nedlouho se museli skutečně obrátit. Nerad to Roman přiznával, ale také se na to necítil. Z množství piva, které vypil, se mu nafukovalo břicho, a u každého dalšího tempa už myslel, že mu snad praskne.
„Tak to teda otočíme!“ zvolal nakonec. Zadíval se do dálky před sebe, jak si to Vašek sebevědomě mašíruje dál, břeh už téměř na dosah ruky, a na krátký čas mu i záviděl.
Vendy s radostí jen přikývla a oba se otočili nazpět k známé příkré pláži. Roman se snažil na Vaška ještě zavolat a sdělit mu, že se vrací, ale Vašek ho nevnímal, pokračoval nerušeně ve svém obratném výkonu.
Na zpáteční cestě si ti dva spolu začali povídat.
Kéž by mlčeli. Kéž by Roman nepil pivo a kéž by se v něm toho odpoledne probudila mužská soutěživost a nechtěl se nechat před Vaškem, a hlavně před Vendulou, zahanbit! Kéž by sakra byl v pravou chvíli na tom pravém místě.
Se svým kamarádem.
Kéž by to někdo dokázal zastavit. Zvrátit.
Nikdo tomu nemohl zabránit. Protože nikoho by ani v nejmenším nenapadlo dávat na dospělého chlapa, téměř třicetiletého, sportovně zdatného, jakýkoliv pozor.
Když Roman s Vendulou doplavali se smíchem zpátky ke svým věcem, otočili se a předpokládali, že jim Vašek vítězně zamává z druhé strany té ohavné louže.
Nezamával.
Nikde ho nebylo vidět. Ani na břehu, ani ve vodě. V první chvíli Romanovi proběhlo hlavou, že se jim snad naschvál někde schoval. Někde tam nahoře. Jak rostou ty habry… Ale proč by to dělal? Vteřiny utíkaly a Roman s Vendulou stáli jako sochy, jen oči jim těkaly po všech koutech protějšího břehu.
Už tušili.
Něco je špatně.
To už asi člověk v takové chvíli pozná.
Mlčky se po sobě podívali. Jeden druhému vyčetl z očí strach. Pak se rychle pohledem vrátili zpět. Roman byl najednou jako u vytržení a celý rozčarovaný špitl k Vendule: „Jdu za ním. Musíme zjistit, co se stalo,“ nečekal na její odpověď a jako smyslů zbavený se rozběhl podél břehu. Směrem ke hrázi, aby se co nejrychleji dostal na druhou stranu.
Běžel… Běžel… Pohled stále upřený k jednomu místu.
A pak ho uviděl.
Ležel bezvládně ve vodě. O velký kus dál napravo, než Roman čekal, že se bude nacházet. Nikdo u něho nebyl. Nikdo si ho nevšiml. Nebylo se ale čemu divit, protože kvůli špatnému přístupu k vodě a brzy začínajícímu lesíku se na tom břehu málokdy někdo koupal.
Roman k němu přispěchal, jak jen to šlo. Jak mu jen síly stačily. Jako v noční můře zvedal mdlé kamarádovo tělo. Dovlekl ho na břeh. Zavolal záchranku a snažil se ho oživovat. Mezitím už k nim přiběhla i Vendula. A další lidé.
Záchranka Vaška nakonec převezla vrtulníkem do krajské nemocnice. Tam po několika hodinách, v noci, stejně zemřel.
Na druhý den ráno, po oné noci, kdy se ke mně snažila promluvit má intuice, jsem se dozvěděla, že můj nejlepší kamarád Vašek je mrtvý.
Vedl v nemocnici těžký boj o život dlouho do noci. Ale nakonec… nezvítězil. Přehrada, to ďábelské místo, dosáhla, čeho chtěla; připsala si na seznam další jedno jméno.
Kdo je na řadě příště?!
Poznámka:
Jedná se o povídku, kterou jsem napsala na základě skutečné události. Události, která se mě samotné velice dotkla, protože kluka, o kterém je tento příběh, jsem znala osobně. Povídku jsem psala bezprostředně pár dní poté, kdy se tato strašná událost stala, takže okolnosti jejího vzniku jsou jednoduché: potřebovala jsem ulevit své bolesti ze ztráty někoho blízkého, celou skutečnost nějak vstřebat, a to svým způsobem: vypsat se z toho…
Důležitou roli v příběhu hraje také motiv silné intuice. Jak silná může naše intuice v určitých životních situacích být a co všechno nám může prozradit? Tento prvek v příběhu je taktéž založen na opravdové zkušenosti jedné mladé ženy, která dokázala vycítit, když byl její kamarád v nebezpečí.
