Co když je život jako voda? My lodě, co se snaží doplout na svůj kus pevniny, která je stabilní. Všechno, co reálně vidíme, vnímáme jako pouhý obraz všech událostí na pozadí pravého bytí. Naše duše plavou a my jim děláme vizuální schránky, aby se mezi sebou nezaměnily.
Zavřeli námořníka do postavy úředníka. Ten má co jíst, ale námořník v něm nežije, pouze přežívá. Trpí pohledem na kopce papírů na stole, místo aby střežil lodě na obzoru, objevoval nové země a získával poklady. Vzdal se své divokosti a přijmul vnější svět a jeho pravidla. Jsou lodě, které potkají mnoho ostrovů a z každého si vezmou jen to, co potřebují, než najdou ten svůj, kde zakotví. Jsou námořníci, kteří plují kolem ostrovů, kochají se zpovzdálí, ale stále brázdí ty nezkrotné bouřlivé vlny a je to právě to, co jejich loď drží nad vodou. Jsou i tací, kteří bloudí a těžko hledají přístav, nechají se přepadnou piráty a ztratí mnoho svého nákladu. Samy jsou ztracené, to my jsme ztracení v moři života.
O čem teď v rámci této úvahy přemýšlím, je fakt, že můj námořník byl ztracen. Jeho loď se potopila a z něj se stal trosečník, co našel svůj záchranný ostrov. Jsem tedy úředník, ale jsem ten, který přežil a našel své útočiště, svůj ostrov.
