Tak nazývám čas, kdy člověk ztratí spojení se smysluplnou přítomností a bloudí ve stavu chaosu svou myslí. Je to možná náročná věta, ale skrývá jednoduché poselství, vysvětlím…
Máte tolik plánů a nápadů, ale jen těžce shromáždíte fakta, která by zaplnila tu necelistvost myšlenky, aby byla v praxi použitelná. Prostě musíte někde začít a postupně cíleně vypracovat výsledek. Všichni znáte ten pocit ve snu, kdy víte, že jste v nebezpečí a chtěli byste utéct nebo se schovat, ale nohy máte pevně přikované k zemi nebo jsou vaše pohyby ochromené a nekontrolovatelné. Přesně tak se člověk cítí, když najednou přestane být hybatelem svého světa. Víte, že jdete správnou cestou, ale jste stále hladoví. Jste stále prázdní, i když po cestě sbíráte kousky a cítíte vůni potravy. Stále však nenacházíte ten největší kus – tu největší podstatu vašeho počínání. Chcete být více v přítomnosti, nesledovat ji, přímo ji ovlivnit. Tento stav lze také přirovnat k situaci, kdy nemáte kontrolu nad řízením, když jedete vozem po zledovatělém povrchu. Držíte pevně volant, ale kola vás neposlouchají. Ze všech stran na vás padají tázavé pohledy a vy víte, že není ve vaší moci každému zvlášť odpovědět. Vaše počínání všem okolo připadá povrchní, i když vy víte, že jste ukázali jen zlomek všeho a k jádru věci jste se ještě nedostali.
Kolem je ticho a prázdno, jen ve vás začíná plát oheň víc a víc. Začíná bouře, která brzy spatří světlo světla. Nebude se skrývat ve vás, nakonec všichni kolem uvidí pravou tvář – jádro vaší myšlenky a pochopí.
Každá etapa života má svůj konec i začátek. Nic není tak stabilní, aby nemohlo přijmout změnu. Pokud tedy cítíte bezmoc či strach, je to jen přechodný stav. Koneckonců, vše je v neustálém pohybu. Stejně tak my. I když se cítíme prázdní a nic pro nás nemá smysl, posouváme se dál k naší podstatě.
