Když se nemůžeme vyjádřit plynulým monologem, nedostaneme možnost ke konfrontaci, není nám do zpěvu… můžeme psát!
Až dojím svůj dort a dopiji kávu,
stoupnu si od stolu, opustím kavárnu…
…i v myšlenkách opouštím tebe
pokaždé, když barevné nebe
ztratí barvy v tvém šeru.
Mysli si, co chceš,
to je tvá volba,
to, co teď děláš, zabíjí nás oba.
Marně ti stelu na lístcích růží,
poslední dobou mám husí kůži,
dochází mi, že sem v tom sama,
od prvního polibku, do posledního rána.
Mrzí mě, že nebyl čas nic nového zmínit,
topil ses v minulých přetvářkách, jedech,
já se snažila všechno to změnit,
léčit tě láskou a budovat svět,
ten náš… hezky začal i skončil hned.
Umíral pomalu pod tíhou všech dnů bez slova,
bez zájmu, dokola …
Až dojím teď dort a dopiji kávu,
pošlu ti do sbírky poslední zprávu.
