Chtěla bych se někdy otočit naruby a pořádně se vydrbat kartáčkem na zuby.
Vzpomenout si kdo jsem a odkud jsem přišla, proč?
Letí mi tyto věty myslí jako splašený kůň a uháněj, uháněj dál, doleva doprava, dolů nahoru. Přichází se učit znovu chodit? Kdysi jsem utekla ze školy, abych žila ten život opravdový. Jen se snažím držet své cesty, ale někdy létám v oblacích a někdy ztrácím hlavu.
Pak vysílením padám na hubu a chytám lelky, pocitem, že se to teďka spraví, zotaví se němé hlasy, a tak nějak pořád pocit, že mám na něco čekat.
A tak zase běžíš jak dostihový kůň, aha.
Bez hlesu klesám do mechů lesů a jen-nádech-výdech.
Klid máš? Klid znáš?
Je to tam za tichem vzadu v nejzazším místě a pomalu to proniká a naplní tě to celou…
Už žádné myšlenky…
