Trvá to už od rána. Mám plné dutiny a pocit, že mi mozek plave na vodě. Přitom mozek je ten jediný důležitý orgán. Jsem poněkud malátný a ztrácím rovnováhu. Od chvíle, kdy jsem se probudil, proplouvám vnějším světem jako hustou bažinou. Všechno je zahaleno temným oparem nemoci.
Ale nemůžu si dovolit nefungovat. Nemůžu si dovolit přijít o přednášky. Nemůžu si dovolit absence na seminářích. A tak dál sedím v učebnách a nechávám na sebe působit proudy informací. Prodírám se vzduchem a vytrácejícím se vědomím. Jen ty cigarety pomáhají. Nejsem pyšný na to, že jsem kuřák, ale už notnou chvíli to tvoří neoddělitelnou součást mého života. A vlastně to celkem pomáhá. Hleny z krku jdou ven spolu s kouřem. Tedy, ve formě kašle. Jenže to vypadá jako normální kuřácký kašel a ne jako kašel nachlazeného. Vychrchlávám hroudy slizu podobného tomu, jenž mi obklopuje mozek. A to škrábání v dýchacích trubicích ve chvíli, kdy z nich v prudkých nárazech všechno uniká, je docela příjemné.
S přibývajícími dny je mi stále hůř a když přijde oběd, sotva udržím příbor v rukou. V těch prstech, které stvořily mé nejlepší obrazy a jež sepsaly mé nejlepší texty. A teď jsou jen nemohoucími pařáty, které nejsou schopné ani správně uchopit nůž.
Po obědě mě čeká cesta na privát. Prodírám se lidmi po rušných ulicích. Brodím se chladným vzduchem, který řeže do mých nemocných plic. Plavu v prostoru a každé tempo je náročnější než to předchozí. Prostor na mě padá a stlačuje mě k zemi. Dostávám závrať.
Když dorazím na místo, vlezu si do sprchy a nechám se zasypat kapkami vroucí vody. Aspoň na chvíli být v teple. Očistit se od myšlenek a špatného svíravého pocitu v hlavě. Pak si jdu lehnout, a tak strávím zbytek dne. Moje tělo se rozpaluje, zatímco kolem je neskutečná zima. Stále se mi třesou ruce, když píšu tyto řádky. Stěží udržím sešit a s pro-piskou je to ještě horší. Propadám se do matrace a vypaluji v ní hluboký kráter. Přestávám cítit tělo. Jediné, co vnímám, je horkost čaje putujícího mým rozdrásaným krkem. Vzpomínám na svou zahradní židli, kde jsem vykouřil tolik cigaret a přečetl tolik knih. Co bych teď dal za to, kdyby bylo horké léto a já byl při smyslech. Jen tam tak sedět a kouře číst.
Myšlenky se mi stále stáčejí k tobě a tvým vlasům, které mi tolik chyběly. A teď mi chybí taky. Chybí mi tvé hřejivé objetí a jemné horoucí polibky. Kde jsou ty časy? Kde jsi ty? Žiješ ještě? Nemám zdání. Čas plyne pomalu a je těžký stejně jako vzduch kolem. Stěny se ze všech stran přibližují a strop na mě co nevidět spadne. Propadám se hluboko do polštáře, pohřben pod svou vlastní lebkou.
Cítím, jak ze mě vyprchává život. Cítím, jak mi mezi prsty uniká veškerá energie. Jsem lapen ve víru horka a mrazu, ledu a ohně, o kterých se zpívá. Vzpomínám na krásnou hebkou kočku, která lehává v mém klíně, když píšu na své zahradní židli. Vzpomínám na chvíli, kdy jsi mi nešikovnými prsty místo cigarety zapálila vlasy. Vzpomínám na tvé kávové oči. Jak hluboko se do nich dalo propadnout, když se ti rozšířily zorničky a ty jsi opětovala můj upřený pohled. Tehdy nebylo třeba slov ani pohybů. Stačil jen ten pohled. A pak jsi začala mluvit a všechno skončilo. Vtáhl jsem tě do svého světa a tys ho nenávratně rozbila. Roztříštila jsi mé představy o existenci všemohoucí lásky a ponořila mě do víru vášně a zhnusení. Teď si dlouho s žádnou ženou nic nezačnu.
Jenže za chvíli si půjdu uvařit čaj a potkám tam ji, jejíž kritický pohled spočine na mé medikací znetvořené tváři a která pozná, že nejsem v pořádku. Nejsem ve své kůži. Jako bych ani kůži neměl. Nemám ji rád, ani ji necítím. Je to jen kůže, pouhá nutná slupka popraskaná mrazem. A ona ji uvidí a pozná, že se pod ní třesu. Trhavě sebou škubaje, jdu si uvařit další čaj. Možná by byla lepší káva, ale teď to nedokážu dostatečně adekvátně posoudit.
Vstávám z rozpálené postele a kymácivými kroky se vydávám do kuchyně. Je tam. Taky pije čaj. Naliju vodu do rychlovarné konvice a zamotám šňůrku od pytlíku s čajem o ucho hrnku, aby se štítek na jejím konci neponořil dovnitř mého keramického přítele. Stojím tam, moje tělo žhne v okolním chladu a mám pocit, že co nevidět spadnu a už se nezvednu. Nebudu mít dost síly na to najít rovnováhu a povstat z podlahy. Vždyť tu není ani popel, z něhož bych mohl vstát. Je tu jen studená vrzající podlaha, která vlídně nabízí svou chladnou rozprostřenost.
Konvice se vypne a já si naleju vodu do hrnku. Kuchyní se rozprostře vůně mého čaje. Ona pozvedne hlavu a poruší horké mlčení. Její slova ke mně doléhají z velké dálky a jaksi plavou ve vzduchu. Všechno se vznáší v tekutině nekonečného prostoru.
„Co je ti? Jsi v pořádku?“ Neznatelně zavrtím hlavou a stručně popíšu svůj stav. Je mi špatně, nedokážu udržet rovnováhu a je mi neskutečná zima. A co ona na to? Jak zhodnotí moje neustávající muka, která sužují mou nechtěnou tělesnou schránku? Řekne to, co by řekla každá žena. Každé z těch křehkých, a přesto krutých stvoření.
„Nojo, rýmička!“
