Vzpomínka
Je těžké si vybavit krásné vzpomínky, když za každou je kousek smutku. Ty, kterých si cením nejvíc, ty které jsou nádherné, jako ti kteří je vytvořili, jsou přeplněné smutkem všeho, co zmizelo, co se nenaplnilo a za co stálo bojovat, kdybych to jen tehdy věděl. Nyní je můžu sdílet je sám se sebou, ostatní je nepochopí. Nejspíš ani čas nedokáže zahojit všechny rány, ne pokud se otevírají stále znovu a znovu. Chci žít dál, ale to, co je za mnou, mne neustále dohání.
Kdybych se otočil.
Pohltí mne celého
Čas
Nezastavitelná síla. Říká se o něm, že zahojí všechny rány – jeho dobrá vlastnost. Ale už se nemluví o tom, že kvůli němu vybledne a ztratí smysl všechno. Jedna chvíle skončí a už se nevrátí a ta, co přijde, se taktéž jednou promění v minulost. A lidé se aspoň na chvíli snaží dotknout věčnosti. Skrze spojení dvou. Skrze okamžik, kdy se cítí býti rovni Té věci. Kdy pocítí nekonečnost na malou chvíli. Ale i to čas dokáže zničit. Ta chvíle se neustále zmenšuje, až i jeho podstata zmizí v nespočtu těchto chvil. Avšak i z nich může vyplynout ještě jeden okamžik. Jen jedna věc je věčná. Tu však pocítí jen žena. Přes všechnu bolest a únavu pocítí dotek věčnosti při zrodu potomka. A ten jediný nevybledne, ani po sto letech ani po tisíci. Nikdy. Toho jediného se čas nemůže dotknut. Plakal bych, kdyby ano. Když matka poprvé vezme své dítě do náručí, tu radost, kterou zažije, nikdy nezapomene. Ta chvíle, kdy se ho poprvé dotkne, ta chvíle spojení, ta se vryje tak hluboko, že pronikne i do duše. Poznamená ji to ve všech úrovních bytí. Celé její tělo cítí jen lásku. To je největší dar, který muž může ženě dát.
Přál bych všem, aby za svůj život aspoň jednou poznali, jaké je to být nekonečný.
