Nespím

,,Dnes opět nevím, jestli usnu, jestli se mi nezaběhnou myšlenky do těch nejčernějších koutů mysli… Objeví tam staré hrozby i nové obavy a já je začnu detailně pitvat…“

Všichni už několik týdnů pobýváme doma, a pokud jdeme ven, nosíme roušku přes nos i ústa. Na ulicích skoro nikdo není, a když někoho potkáme, vidíme jen jejich oči. Plné obav a strachů z budoucnosti. Nejspíš je však nevnímáme, protože stejně tak i naše oči mají svůj příběh. Doma máme dost času na přemýšlení a plánování, které zdaleka není tak jednoduché, jako před tím – s touto situací jsme nepočítali. Nemáme nic pod kontrolou a všechno, co dřív bylo naší skálou, se proměnilo v prach. Pokud ta „skála“ byla šťastná náhoda, ten prach se změnil v krásnou fantazii.

,,S nedostatkem spánku však také kromě negativních faktorů přichází jakási „únavová euforie“, která mě nutí přemýšlet jiným způsobem. Dostávají se mi do hlavy slova, která bych před tím nepoužila, prsty pokládám na klávesy, jejichž kombinace mi dřív byly cizí. Mám úplně jiný pohled na svůj malý neprobádaný svět. Žiji teď v bublině, kde existuji jen já a moje mysl s tvořivostí.‘‘

Všichni už několik týdnů pobýváme doma, ale naše vědomí je nekonečným cestovatelem.