Odcházím ze schůzky v podniku, který se nachází v centru Prahy. Venku už je tma, ale lidí od odpoledních hodin neubylo. Jdu zamyšlená, trochu alkoholem opojená. Tentokrát však nejdu vesele vstříc novým zítřkům. Najednou se zdají být tak daleko… všechny ty zlaté, stříbrné a lesklé zítřky se ztratily v černotě nejasností. Takové zamyšlené stavy mám často, o to více hluboké a děsivé jsou ve spojení s alkoholem. Chtěla bych se někam schovat a alespoň týden jen přemýšlet o tom, co bude s mojí existencí.
Před rokem jsem hýřila elánem a byla nadšená, přímo vzrušená, co všechno mě čeká. Měla jsem jasnou představu o tom, co se bude dít. Jasně jsem věděla, že teď už mi to, po čem toužím, neunikne. Postupem času zjišťuji, že mezilidské vztahy jsou velice křehké. Na druhou stranu, když je s nimi správně zacházeno, vydrží a jsou mocnější, než jsem si myslela. Tolik slov na různé variace budoucnosti a plánů bylo řečeno. Všechny, mi podsunuly pocit, že to bude v pořádku. Neměla jsem se starat o nic víc, než bylo mou touhou a vášní. Ušla jsem dlouhou cestu sama a šla drobnými krůčky. Teď už jsem sama jít neměla. Měla jsem se jen nechat vést a občas se odrazit od země zase vzhůru ke hvězdám. Přestala jsem být ve střehu a nejspíš jsem trochu zaspala většinu příležitostí, co se děly kolem. Přestala jsem si všímat možností a výzev. Doslova jsem zakrněla a přestala se rozvíjet. Nemůžu říct, že moje rozhodnutí bylo chybou. Všechno, co jsem doteď prožila, mě posunulo dál. I ta tzv. zakrnělost mě upozornila, že spoléhat se na druhé lze jen ze 49%. Také jsem přišla na to, že nikdy nemůžu přestat dělat, tvořit, poznávat a věřit, protože po odbourání všech těchto věcí by zbyla pouhá ztrouchnivělá konstrukce pošetilých snů.
Odcházím ze schůzky v podniku, který se nachází v centru Prahy a malé jiskry v očích, ač topící se v slzách, nepřestávají bojovat o plamen!
