Žraloci

Dědeček, který ještě před chvílí seděl na zápraží, vtrhl do kuchyně a mával novinami.

„Tak je to pravda!“ křičel a hodil zažloutlé papíry na stůl.

„Co je pravda?“ ptal se jeho dospělý syn a oklepal cigaretu do popelníku.

Starý muž si odkašlal a ukázal na novinový článek s červeným titulkem přes půl stránky.

„Zrušili žraloky.“

„Zatraceně,“ ulevil si syn, práskl pěstí do stolu, semkl rty do úzké linky a přemýšlel. Pak se napil minerálky ze sklenice a kroutil u toho hlavou. „Tak my se tady tak dřeme, abychom jim na stůl přinesli takové lahůdky, a co z toho máme? Z parybářů rybáři, z rybářů chudáky.“

Děda se svezl na židli naproti němu a otupěle pozoroval prázdnou chodbu skrz vodu ve váze s květinami.

Druhý den se v přibližně stejný čas ozval nepříjemný zvuk rozhlasu.

„Vážení občané,“ zazněl ženský hlas. Děda opět seděl na zápraží a usmíval se do ostrého slunce. Už věděl, co bude následovat. Neměl strach. Jen zlost.

„Včera Parlament Řecké republiky oznámil, že s účinností od dnešních deseti hodin dopoledne vstupuje v platnost nový zákon, který ruší žraloky. To znamená, že žraloci se zakazují. Spatřit žraloka je nezákonné, mluvit o žralocích je, až na administrativní výjimky, také nezákonné. Nově byla založena linka, kam lidé mohou hlásit cizí trestnou činnost týkající se žraloků. Najdete ji na čísle jedna. Kdo viděl žraloka před dnešní desátou hodinou ranní, nebude trestán. Opakuji hlášení…“

Zpráva o zrušení žraloků se rychle rozšířila i do okolních přímořských zemí, kde byli žraloci taktéž rychle zakázáni. Nově vydané zákony pronikly do světových médií a zanedlouho se nemluvilo o ničem jiném. Každá země chtěla zrušit žraloky, a tak se i stalo. Zákony přijímaly i vnitrozemské státy, aby byly chráněny před žraločím nebezpečím. Jakmile zákon vstoupil v platnost i v posledním státě, zprávy o žralocích utichly a svět zapomněl, že někdy existovali. A tak žraloci zmizeli… nebo ne?

Jediná země, která nepřistoupila na zrušení – v této věci popravdě docela nevinných – stvoření, bylo Švýcarsko. Občané si hrdě odhlasovali, že žraloky chtějí, a tak byl návrh na jejich zrušení zamítnut.

Čerstvá mořská bríza čechrala dědovi vlasy, zatímco seděl ve staré dřevěné veslici. Jeho syn vesloval a on zatím pročítal nejnovější zprávy ve svém chytrém telefonu.

„No tak, tati! Už tam budeme, tak se nachystej. Měl by sis převléct košili, je to velká rodinná oslava!“

„No jo pořád, ale tady čtu něco hodně podivnýho!“

Syn protočil očima a koukal na stříbřité kudrnaté kadeře svého otce. Ten muž se za pár nežraločích let změnil k nepoznání, ale noviny, ať už papírové nebo elektronické, četl stále.

„Několik zemí vyhlásilo Švýcarsku válku. Včetně té naší…“

Syn se poškrábal na hlavě.

„Proč by někdo vyhlašoval Švýcarsku válku?“

„Povím ti proč, ale neřekneš to ženě. Žraloci,“ zašeptal starý pán a těkal očima ze strany na stranu, jestli někdo nepluje kolem. Pak raději zkontroloval i průzračnou vodu pod nimi, aby tam náhodou nečíhal vilný potápěč.

Syn nic neříkal, jen stále vesly opisoval kroužky, dokud nepřirazili ke břehu. Tam k nim přiběhly tři malé dívky a hned pomáhaly dědečkovi z veslice ven. Když pod jeho nohama zachrastily kamínky, zavrávoral, ale neupadl.

„Honem běžte pro maminku, že jsme přijeli,“ řekl jim a holčičky odběhly.

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl synovi, který pustil vesla a vytlačil loďku na břeh, aby neuplavala.

„Půjdu do války a ty mě necháš jít. O všechny se tady postaráš, protože už jsi dost dospělý na to, abys byl hlavou rodiny.“

„Ty ses zbláznil, tati. Ty se chceš bít za Řecko v jakémsi Švýcarsku kvůli tomu, že tam nepřijali nějaký zákon? Nech toho, převleč si tu košili a jdeme slavit. Teď na takové blbosti přece není čas.“

Děda vzdychl a oblékl si čistou košili.

 „Budete jenom v záloze, nic jiného. Budete čekat tady s paní doktorkou, budete pomáhat zraněným. Neopustíte stan!“ oznámil dědovi jakýsi důstojník a odešel.

Bylo krásné ráno. Alpský vzduch voněl úplně jinak, než si děda představoval. Slunce krásně svítilo a zalévalo prázdná lůžka polní nemocnice zlatým světlem.

„To jste nečekal, co?“ ptala se s úsměvem starší doktorka a na stříbřitý tác vyrovnala ostré kovové skalpely, pinzety a další náčiní. Děda se zájmem lékařské nástroje pozoroval.

„Kdysi jsem kuchal žraloky,“ odvětil prostě. Doktorka ho hlasitým odkašláním upozornila na jeho nezdvořilé jednání.

„Víte, že jsme na území, kde se může mluvit? Ale o to nejde, paní doktorko. Jde o to, že vy mě teď necháte jít. Já vám na oplátku dám žraločí zub. Přináší štěstí.“

„Nechte si svůj zub,“ odsekla a vyskládala ze zásuvky na stůl obvazy. Když se otočila, dědeček už tam nestál. Překvapeně zvedla obočí a na malou chvilku se na její tváři objevil úsměv. Založila si ruce v bok, povzdychla si a vrátila se ke své práci.

Voják v modré uniformě s flíčky shlížel na malého Řeka. „Proč bych vám měl věřit?“

„Mně je jedno, jestli mi věříte. Ale chci tu harpunu, jestli dovolíte.“

Dlouho se pak dědeček domlouval se žraločím Švýcarem, než mu velitel uvěřil. Potom mu do rukou vtiskl slibovanou těžkou harpunu.

„Děkuju. Bojoval jsem se žraloky, a je čas, abych splatil svůj dluh a bojoval za ně. Tohle, prosím, pošlete mému synovi do Řecka,“ prohlásil spokojeně a podal mu pomačkanou obálku.

Muž nevěřícně na starouška koukal, a pak odkráčel do tábora.

*

Když synovi dopis přišel, sešla se celá rodina, aby si jej přečetla. Na papíře stál jen krátký vzkaz. A jediné oko nezůstalo suché.

Drahý synu,

buď vždycky zdravý a silný, a tak i celá rodina. Nezáleží na tom, jestli změníš strany, když víš, že tvá víra v tobě zůstala.

Určitě padlý v boji,

Táta.