Můj rozmilý příteli,
možná se budeš zlobit, ale tohle bude poslední dopis, který Ti napíši. Proto si na něm dám záležet a přiložím několik ilustrací svou vlastní rukou, i když se těm od Maud jen těžko vyrovnají. Možná se ptáš, jestli ses mi znelíbil, nebo jaké pohnutky mě přivedly k takovému tvrzení. Spousta věcí se změnila, ale můj vztah k Tobě rozhodně ne. Do města připluli justiční piráti a prozradili nám různá tajemství, o kterých však musím pomlčet. Efraim Vsevolod Šípkonos a další naši přátelé se rozhodli vypravit se s těmi právníky na volné noze do cizích zemí. A já… já popluji s nimi. Maud se bude starat o dům, navíc ji čeká slibná kariéra nejen v cvrnkání kuliček, a já jí nechci bránit v cestě za jejími sny. Naše cesty se možná rozdělí, ale budu ji chovat ve svém srdci už navždy na prvním místě. Tečou mi slzy, když Ti tohle píšu, a ještě víc se jich spouští, když je utírám voňavým kapesníčkem od ní. Není však jiná možnost. Má duše je, zdá se, příliš cestovatelská na to, abych se usadila zde a sezónně sbírala okurky (i když to byla zábava).
Třeba Ti budu posílat pohlednice, přestože o tom pochybuji, jelikož cesty justičních pirátů musí zůstat utajené. I tento dopis pošle Maud až týden po našem odjezdu.
Věz, že Tě mám moc ráda. Je možné, že se za dva roky vrátím a zase Ti napíšu. Budu moc vděčná, když občas pošleš Maud aspoň krátké psaníčko, aby jí u nás doma nebylo tak smutno. Beru si s sebou tu knihu, kterou jsi mi kdysi věnoval – Limetkové krajky. Aspoň Tě budu mít stále nablízku. Když si na mě budeš chtít vzpomenout, poslechni si písničku To the Moon od Junodream. Ta se mi teď líbí ze všech nejvíc. Včera jsem potkala kytaristu, který to hrál. Moc mu to nešlo, ale stejně jsem si ho poslechla a dala mu pár drobných. Poděkoval mi a pozval mě na pivo. Když jsem se na něj podívala skrz sklenici, svěřil se mi, že nevidí přes sklo. Rozesmála jsem se a on utekl. Myslíš, že jsem špatný člověk? Najednou mi totiž připadá, že jsem Ti nic z téhle pomerančové země neměla psát, protože to mohlo znít posměšně. Lidé tu zkrátka mají jiné zvyky než my, a než jsem je pochopila, zdáli se mi všichni tak banální a… nevím, co dodat. Snad se v cizích zemích naučím lépe přistupovat k lidem, úplně bez předsudků a očekávání. Jedině tak totiž docílím světového pochopení a míru, po nichž toužím.
Doufám, drahý Mořici, že si Tě za tyhle úvahy ani tu nepříjemnost s dopisy nezprotivím, to bych moc nerada. Buď v životě šťasten a zdráv. Pozdravuj bratrance a měj se príma.
S mořem lásky,
Celestýna Rosana
