Můj milý příteli,
před dvěma týdny jsme za výklenkem s víny v našem sklepě objevily tajnou chodbu. Vedla ke schodům, po nichž jsme sestoupily do hlubin skály, na které stojí naše vila. Asi uprostřed se chodba rozdělovala na tři, dvě vedly vodorovně kamsi do vnitrozemí, třetí klesala ještě hlouběji. A tak jsme pokračovaly až úplně dolů. Ocitly jsme se v jeskyni, ze které se dalo vyjít na překrásnou opuštěnou pláž chráněnou skalami z obou stran. I z moře čouhaly ostré výběžky, a proto se málokdo odvážil tam plout. Dělaly se nám mžitky před očima z té krásy. Všude mezi kamínky rostly vybuchující okurky (Efraim Vsevolod říkal, že se jmenují tykvice stříkavé) a krásný růžový sléz. Na písku ležely vyplavené ohromné lastury, z nichž největší – byla to zéva obrovská – jsme si odnesly a vyrobily si z ní umyvadlo. Opodál hnízdili racci. Od té doby chodíme na pláž každý večer a popíjíme lahodné víno, které jsi nám přivezl, když jsi nás poctil svou návštěvou. Už se těším na Tvou šafránovou šťávu.
Zažila jsem ale i další pozoruhodné věci. Včera jsme se s Maud a Efraimem vydali na koncert. Museli jsme se lodí dopravit do města Búhú nad Antigangou, jelikož jen tam stojí koncertní hala s neuvěřitelnými sty tisíci sedačkami. Tento koncert byl totiž výjimečný. Šlo o nejznámější skladbu velkého skladatele z Azüru. Musím ti nejprve osvětlit situaci, abys pochopil, proč potřebovali tolik míst.
Před dvaceti lety poměrně neznámý mladičký skladatel Křišťan Venzpytlák uvedl v malém azürském divadle tohle dílo pod názvem Velkolepá klavírní fantazie č. 1. Hrál na klavír nějakou melodii, pak se zastavil u předposledního akordu, náhle se zvedl a pronesl tu slavnou větu Pokračování za dvacet let. A začal rozhazovat noty. Lidi byli znepokojeni, protože nevěděli, jak skladba skončí. Čekal je poslední tón nebo poslední akord. Ale co teď? Nezbývalo než dvacet let počkat. Jenže se mezitím stalo přesně to, v co pan Venzpytlák doufal. O posledním taktu se začalo diskutovat. Diskutovat až tak zuřivě, že se jeho dílo stalo nejdiskutovanější skladbou na světě. Všichni o ní mluvili a často ji hráli s vymyšleným koncem. Hudební vědci to nejprve měli, jak se říká, na háku. Věděli, že musí přece skončit tak, jak začala. Jenže některým to nedalo a pustili se do konspiračních teorií. Vědcům to nedalo a pustili se do konspiračních teoretiků.
Nuže, včera konečně nadešel den, kdy se skladba měla hrát. Sešli se na ní všichni, kdo si stihli koupit lístky. Během jediné vteřiny se internetový prodavač zhroutil a odvezli ho do léčebny. Ano, tak rychle vstupenky zmizely. Efraim se od delfínů naučil nějakou fintu, jak si je zarezervovat dopředu, a koupil hned tři lístky.
V sále bylo natřískáno. Když na pódium vstoupil starší skladatel v duhovém fraku, vše naráz ztichlo. Usedl ke klavíru, který mu speciálně zkonstruovali pro tuhle událost, a začal hrát. Všichni byli napjatí jako struny. Dostal se k posledním čtyřem taktům. Čtvrtý od konce. Třetí. Předposlední akord! A pak! Pak zahrál Venzpytlák jediný tón na klávesu nabarvenou načerveno.
Vstal, uklonil se a chvíli čekal, protože bylo ticho. Potlesk se zmateně připotácel, opile zaškytal a utichl. Venzpytlák se s úsměvem odporoučel. Několik hudebních vědců umřelo.
Ten poslední tón, jak jsem se později dozvěděla, byla od tóniky (což je tón, kterým má skladba správně končit) sekunda zvýšená o čtvrttón. To Ti sice moc neřekne, ale prostě to znělo falešně. Tím skončila celá věda. Myslím, že všichni, kdo té hudbě aspoň trochu rozumí, odešli zklamaní, protože si zřejmě nikdy nebudou moci tenhle kousek zahrát. Nás tohle pozdvižení naštěstí pobavilo, až na ty zesnulé hudební vědce, pro které jsme drželi minutu dost hlasitého ticha.
Potom jsme se vypravili na večeři a narazili jsme na další časovou kapsu. Tahle skladba na dokončení čekala jen dvacet let. Sýr, o kterém se rozmluvili dva sýraři ve zdejší putyce, zraje tisíc sedm set let! Teď už mu chybí jen nějakých jedenáct. Tento skvost je přísně střežen v jedné z krypt místního kostela svaté Svatavy a bude slavnostně vynesen v den uzrání. Město prý uspořádá sýrové slavnosti. To jsou věci, že?
Dej mi prosím vědět, jak se Ti daří, už dlouho jsi nenapsal. Nechceš někdy přivézt lodě a trochu nás povozit po moři? Znám spoustu pěkných ostrůvků, dokonce bychom se mohli potápět a prohlížet si korálové útesy.
Opatruj se,
Celestýna
