Drahý Mořici,
okolnosti mi nedovolily napsat dřív, ale teď už mám konečně čas. Je to tu báječné. Naše město se jmenuje Azür a leží na jihovýchodním pobřeží Šabrejského moře. To znamená, že je tu mnohem tepleji než ve vnitrozemí, a taky vlhko! Po dlouhé době jsem se konečně něčeho napila. A představ si, Maud, která v Monumenu vyrůstala, v životě nepožila žádný nápoj! To bylo radosti, když jsme pily limonádu.
Koupily jsme si prostornou kamennou vilu na vrcholku skály, z níž máme překrásný výhled na moře. Dolů se chodí po příkrých ohlazených schůdkách lemovaných pomerančovníky. Kousek odtud je dokonce studánka, kam Maud každé ráno chodí pro vodu.
Měly jsme dosti práce se stěhováním, jelikož si s sebou má milá přítelkyně táhla skoro všechen starý nábytek, z něhož jsme stejně dobrou polovinu nakonec spálily. Taky jsem se zabývala papírováním kvůli škole. Zjistila jsem totiž, že mi brzy končí stipendium. Blížím se k závěru své diplomové práce a tak i konci studia. Zanedlouho za mnou přijede komise z Ministerstva ozvěny, které se stará o zahraniční záležitosti, a zařídí, abych konečně dostala svůj titul Orž. neboli Oranžovnice. Už se moc těším.
Jistě tě zajímá, jak to tu vypadá a jací tu žijí lidé. Popravdě, všechno je trochu jiné, ale tu náturu mají nakonec všichni podobnou. V obálce máš taky pohlednici, tu nejhezčí, jakou jsem našla, aby sis udělal představu o našem novém bydlišti. A maják tu není! Dole v přístavu totiž bydlí cvičitel delfínů Efraim Vsevolod Šípkonos, který delfíny naučil dávat lodivodům signály, kde je mělčina či sráz, anebo kudy mohou vplout do přístavu. Není to báječné? Potkala jsem ho zatím jen jednou, ale působil velmi příjemně. Přes celou paži má kmínovým inkoustem vytetovaného delfína.
Okolí je tu moc krásné, samé hory, louky a na nich květiny, ale také citrusové sady nebo mrkvová pole. Už jsem ale byla na jednom zlověstném místě – na ostrově Sulfurov. Na něm se nachází malá sopka, ze které ustavičně stoupá úzký proužek bílého dýmu. Nikdo tam nebydlí, protože je to moc nebezpečné, ale vychytralí chytráci se tam vydávají na lov mořských lanýžů, které rostou v lávových puklinách, kam se s přílivem dostane slaná voda. Na několika místech se krčí malinké domečky z tlustého kovu, které slouží jako úkryt před kyselými dešti. Právě v den, kdy jsem se na ostrov vydala, začalo takhle pršet. Neboj, stihla jsem doběhnout do úkrytu jen s dvěma dírami v sukni. Jeden lovec lanýžů bohužel takové štěstí neměl. Viděla jsem ho, jak utíká a prší mu na hlavu. Hlava postupně mizela, pak zmizel krk i hrudník, až už ke mně dobíhaly jen nohy s břichem, a pod střechu už se schovaly jen chodidla v botách. Po dešti jsem je odvezla zpátky do Azüru, a ony bez poděkování kamsi odkráčely, jakoby nic.
Maud teď odjela na mistrovství světa v cvrnkání kuliček a odvezla si svoje drahé skleněnky. Jsem na ni moc zvědavá, bude se to dávat i v televizi. Turnaj se koná v předaleké zemi jménem Spojené státy chobotnické. Je to jeden z důvodů, proč ti píšu tenhle dopis – sedím v malinkém křesílku ve velikém domě a cítím se osaměle. Když tu byla Maud, cosi mě nutilo se pořád usmívat, něco mě hřálo u srdce a bylo mi dobře. Přisuzuji to počasí, protože tu teď často prší a nedá se chodit na louku. Zřejmě mi chybí sluníčko.
A jak je u vás, můj milý příteli? Jak se Ti daří? Ráda bych Tě pozvala na návštěvu, ale budu mít teď asi hodně starostí se školou, takže bych to nechala na později. Napíšu Ti samozřejmě aspoň adresu, ať máš kam psát svá krasopisná psaníčka.
Orž. Celestýna Rosana (chochó, s trochou štěstí bude tenhle titul brzy platný!)
Šabrejský pahorek 11bez7
LML 9i Azür
Země Fenyklu a Pomeranče
S mořskými pozdravy,
Celestýna
P. S. Už našli prezidenta.
