Ráno

Cáry mlhy se válely po polích v údolí. Slunci se vyjít příliš nechtělo, a tak zůstávalo skryté kdesi v šedé obloze za pásy modročervených plytkých oblak. Do červenohnědých sloupů elektrického vedení, které se táhly podél cesty, se občas opřel ledový poryv větru. Volavka si tiše vykračovala podmáčenou trávou a rozhlížela se.

Kromě ní a osamělého pocestného v černém kabátě nebylo v kraji ani živáčka.

Ozývalo se pouze občasné skřípání, jak se staré vratké stožáry viklaly. Jinak ranní údolíčko sžíralo dusivé ticho.

Třešňové kmeny lemovaly starou asfaltovou cestu, kudy onen poutník procházel. Jeho pohled spočinul na hladině nedalekého jezera, nad nímž se vznášel magický opar, a barevné lístky stromů se odrážely v modrošedé zrcadlové hladině.

Poutník sešel ze zatáčející cesty a pustil se mokrou loukou se zažloutlou trávou k nedalekému remízku. 

Od úst mu při každém výdechu stoupala hustá pára.

Volavka se obezřetně vzdálila, a když se opět cítila v bezpečí, pokračovala v nerušeném rozhlížení.

Člověk v černém kabátě jí však nemínil ublížit. Došel k remízku a usadil se na trouchnivějícím kmeni spadlého stromu.

Zhluboka vdechl štiplavý vzduch a zahleděl se zpátky na vzdálenou vesnici, odkud přišel. Kouř z komínů nad ní visel jako těžká záclona.

Zanedlouho se zpoza ní vyhoupne vykutálené sluneční břicho a zalije kraj svou září. Na asfaltové cestě mezi třešněmi se bude náramně růžově lesknout. Svět zase na chvilku ožije…

Ale teď ještě ne. Ještě je stále chladné podzimní ráno. Poutník ještě sedí na svém místě, zavírá oči a slastně vydechuje bílé obláčky.