Když mě snědli

Přísahám vám, že namouduši netuším, jak a komu se to povedlo, ale přišel jsem jednoho dne domů a zjistil jsem, že jsem snědený. Cítil jsem to snědení na ramenou a na zádech. Nevím, jestli mě snědli schválně, omylem, nebo jen z čiré radosti, ale pročpak bych se o sebe chrtil, buněk mám na rozdávání…

Když ostatní uviděli, že mě někdo snědl, začali za mnou chodit se zdvořilými dotazy, zdali bych jim taky kousek nedal. A co bych nedal?! To se ví, že ano. Takhle jsem půjčil oční víčko někomu, kdo ztratil to svoje a nutně potřeboval zavřít láhev od piva. Cítil jsem se prospěšně. Dal jsem taky nohu a ještě jedno koleno a tak dál.

Trochu jsem se ostýchal jim poskytnout ruku, to jsem bezostyšně na okamžik zaváhal. Ale ta chvíle ticha připadala mi nevhodná, a tak jsem tu ruku tedy uctivě svěřil do jejich vlastnictví. A jak byli rádi!

Taková ruka zastane kus práce – napůl nakrmí, trochu poklidí, sem tam něco posbírá. Pohladí, když není zbytí.

Mrzelo mě občas to snědení, ale copak bych pro své bližní neudělal?

Začal jsem tedy rozdávat i zuby. K čemu je mít, když se někomu můžou hodit…

Přišel dráb a snědl mi dolní čelist, což mě poněkud zaskočilo, takže už jsem mnoho nenamluvil, ale dodnes jsem s ním pro tu čelist za dobře.

Když mi snědli břicho, upadl jsem v truchlení

Když mi snědli krk, zabublalo to

Když mi snědli nos, začal jsem se lidem dívat do očí

Když mi snědli i tváře, začali se lidé dívat do očí mně

A když mě dočista celého pozřeli, blaženě jsem se v nich zatetelil.