Můj milý příteli,
dnešní dopis bude asi kratší. Balím si věci, stěhovací zájezd za tři dny odjíždí. Přeci jen mám však pár příhod, o něž se s Tebou chci podělit. Viděla jsem se se sestrou Rút a skvěle jsme si popovídaly. Byli tu s manželem pět dní a přivezli s sebou jednu šílenorskou tradici. Rychle se to rozkřiklo a podílet se chtěla celá vesnice. A představ si, co to bylo! Závod o berlích!
Jednoho dne se zkrátka nachystala závodní trať dlouhá asi dvanáct set kratších kořínkových úseků (u nás něco pod kilometr), každý závodník si na nohu přivázal zlatou cihličku a po zaznění výstřelu se na berlách rozběhl nejrychleji, jak uměl. Vítězkou se stala babička Ignácie Zeleninová Křenová, jelikož s berlemi chodí skoro celý život. To jsi měl vidět, jak pelášila! Za první místo získala grep. Druhé ocenění byl pomeranč a třetí snítek šafránu. Podívaná to byla skutečně báječná – já se účastnit nechtěla, ale seděla jsem na větvi vrby, co tu roste na písčině, a tak jsem měla perfektní výhled. Rút skončila sedmnáctá a Přibyslav hned po ní, protože po cestě zakopl o zlatou cihličku, která Rút upadla.
Než se vrátili do Šílenorska, pozvala jsem Maud a uspořádali jsme velkou oslavu. Slavíš rád? Já ano. Mám totiž pocit, že je potřeba oslavit i ten nejmenší detail života, všechno mi připadá posvátné – však už mě znáš.
Ráda bych Tě pozvala na návštěvu do nového bydlení, kam brzy odjedu, ale ještě neznám přesnou adresu. Už se ale moc těším. Je to někde u moře a rostou tam okurkovníky vysoké aspoň třicet metrů.
Na závěr Ti povím tu druhou příhodu, která se stala v době, kdy tu ještě byla Rút.
Do Monumenu totiž přišel princ Anděl. Možná v Tobě to jméno mylně vyvolává nějaké představy, ale princ Anděl je, dokud ho na vlastní oči nespatříš, docela nepředstavitelný člověk. Toho dne se zrovna slunce schovávalo za mraky, to si přesně pamatuju. Přesto jeho vlasy zářily, tak nějak samy od sebe. Měl dlouhé černé vlnité kadeře, které mu splývaly do půlky zad a vydávaly jemňoučkou modrou záři. Seděly jsme zrovna s Rút na zápraží, takže jsme na něj měly dobrý výhled. Posadil se na schůdky vedoucí k radnici a vytáhl hřeben z achátu. Začal si s ním ty dlouhé zářivé vlasy česat, až… mu z nich vypadl křišťálový prsten! A za chvilku další.
Lidé se začali scházet a nenápadně ty prsteny, řetízky a další kamenné skvosty sbírat. Šly jsme se tedy s Rút také podívat, jestli by se tam pro nás něco nenašlo. Já narazila na náramek ze safíru, ale je mi dost velký, tak si ho aspoň vystavím v novém domově. Co si vzala Rút, už si nepamatuju, ale Anděl se znenadání přestal česat a všechny si nás změřil pohledem svých pronikavých černočerných očí, až jsme se v bázni rozutekli. Pak beze slova odešel.
Možná se ptáš, jak můžu znát jeho jméno a vědět, že je to princ. My máme totiž takového postaršího kronikáře Velena, který po princově odchodu zvedl nad hlavu jakýsi přívěšek a zvolal: „Toť princ Anděl, jenž se každým sedmnáctým rokem vrací na tyto schody a obdarovává ty, kdož mají dobré srdce.“
Bylo to vskutku pozoruhodné setkání. Jsem ráda, že se tahle událost stane jednou z mých posledních vzpomínek na Monumen – namísto bezesných nocí kvůli nějakému hloupému suchozemskému majáku.
Mám pocit, že u vás zrovna začíná jaro, nebo se mýlím? Ať už je to tak nebo ne, užívej si života naplno, barevně a s chutí.
Tvá Celestýna
P. S. Neodepisuj, dokud Ti nepošlu novou adresu, aby Tvá odpověď nepřišla vniveč.
