I. – JSEM TU DVA MĚSÍCE A OSMDESÁT ŠEST DNÍ

Drahý příteli,

zdravím Tě z předaleké země. Mluví se tu oranžovým jazykem, kterému jsem porozuměla teprve nedávno. Od té doby jsem stihla poznat dost lidí. Tak třeba veleváženého pana Chrudoše. Stěžoval si včera nějakému kolemjedoucímu na kole, že nemá žádné přátele. Kolemjedoucí se zastavil, aby vyslechl jeho monolog, a u toho ustavičně přikyvoval. Povím Ti tedy, co pan Chrudoš říkal – snad se nezlobíš, že nepíšu o svých vlastních myšlenkách, ale mně tu vždycky zbude jen pramálo času na přemítání. 

Povídal: „Nemám žádné přátele, protože všichni umřeli. Vždycky, když jsem s někým navázal vztah, zkrátka se mu stalo nějaké neštěstí. A představte si, navštívil jsem takhle psychologa a začal jsem se mu svěřovat. Sblížili jsme se, a psycholog neskonal! Jak já byl neskonale šťastný! Zval jsem ho na návštěvy každý dvanáctý den v týdnu. A když ani po půl roce neumřel, zdálo se mi, že jsem se ze svého prokletí vyléčil. Z takové radosti jsem mu koupil slona, krásně namodralého, ale dost obyčejného slona, jelikož ti luxusnější, třeba pruhovaní, jsou mnohem dražší. A dal jsem mu slona. Psycholog, celý nadšený, na něm odjel domů. Po čtyřech dnech jsem dostal dopis v obálce, takové namodralé, ale jinak docela obyčejné, protože za ty luxusnější, třeba pruhované, se musí ještě doplácet. Stálo tam: Vašeho přítele zašlápl slon, kterého jste mu dal. Prosíme, nehledejte si další psychology. Jsem tak zdrcený z takové ztráty! Co mám, božínku, dělat!?“

A víš, co mu ten cyklista odpověděl? Určitě tušíš… vůbec nic.

Neřekl mu vůbec nic, naposledy pokýval svou rozkývanou hlavou, nasedl na kolo a odjel. Chrudoš si zapálil dlouhatánskou cigaretu a šel hledat někoho jiného, komu by se svěřil. Já naštěstí seděla za křovím na lavičce pod stromem, kde mě nemohl vidět. Taky bych nevěděla, co mu odpovědět, ale žádné kolo nemám. A proč Ti to vůbec vykládám? To aby sis udělal představu o místních lidech. Ještě Ti uvedu jiný příklad – pak toho radši nechám. Pokud budeš chtít, třeba napíšu jindy zase další dopis.

Vesnička, kde teď nějakou dobu pobývám, se nachází ve vnitrozemí, nikoli u moře. Ani řek tu moc nemáme, jezer taky pomálu. Studny tu nejsou vůbec, pít se tu totiž nesmí. Pár dní to člověka trápí, ale věř mi, že si nakonec zvykneš. A jak že se tu vaří? Nevaří.

Ale proč se zmiňuji o poloze vesnice? Neuvěříš!

Mí sousedi mají sousedy, ti jejich sousedi je mají taky, ti další mají ještě více sousedů, a ti úplně poslední sousedi mají jen jednu sousedku, která bydlí na konci vesnice. 

Tak tato sousedka nedávno shořela. Událo se to tak, že prvně hořel její dům, a pak až ona. Pískaři, tzn. hasiči, kteří z důvodu absence vody zasypávají oheň pískem, objevili kousek od jejího domu třímetrového krokodýla – tady dochází na otázku vnitrozemí, není přece obvyklé, aby si ve vnitrozemí jen tak běhali krokodýli. Tyhle záhady řešilo hned několik místních detektivů… vlastně všichni místní detektivové, jelikož jich tady zase tak moc není. Vlastně je tu jen jeden. Nakonec se ukázalo, že ta paní sousedka zapálila dům jen proto, že po dvou letech ilegálního chovu krokodýla se jí mazlíček znelíbil a nevěděla si s ním rady. Krokodýl ovšem stihl uprchnout, zatímco ona uvízla uvnitř, když si vzpomněla, že potřebuje zachránit svůj čajový servis.

Krokodýla si teď prý nechají na pískařské stanici.

Snad se Ti daří, napiš mi něco víc o Tvých lodích, a doufám, že se za mnou někdy přijedeš podívat.

Přikládám také adresu:

Celestýna Rosana

Grepová alej 8krát9

TDT 3O Monumen

Země Fenyklu a Pomeranče

S láskou,

Celestýna